Peruánské střípky (výlet za Matkou Ajahuaskou)

16. 06. 2007 14:46:46
Naše skupina se kdysi (kolem roku 2002) scházela delší dobu v Aura-Somě . Meditace v nádherném, energeticky čistém prostoru byly krásné, všichni jsme chodili rádi. Postupně jsme do meditací zahrnuli hru na šengy a hlavním nástrojem tvorby „prostupů“ do vyšších vrstev vědomí se staly karty mistrů a archandělů z nakladatelství Synergie. Byli jsme zdánlivě harmonická skupina duchovně levitujících bytostí, spokojených sama se sebou a kojících se nádhernou lehkostí „práce“ na sobě. Pak nás inspirovaly výlety skupiny „spanilých“ duchovních cest, která misemi po celém světě zachraňuje planetu Zemi, a všechny nezodpovědné a v temnotách bloudící bytosti tohoto šerosvěta. Tato inspirace narušila poklidně mrtvolnou atmosféru našich sedánek, a hladina sladkého „duchovního“ klímání se zvlnila pulsy nepokojných srdcí. Pojedeme taky do Peru! Jistě tam bude též co, a koho zachraňovat! Moje dřívější pozitivní zkušenost s peruánským šamanem Antoniem a hypnotická žvanivost způsobila, že před záchrannou misí jsme se rozhodli nejprve očistit co nejdelším pitím extraktu z liány smrti, Matky Ajahuasky. Čím více, tím lépe, říkali jsme si. To uneseme! Jak to však dopadlo, se dočtete dále, milí nedočkaví hledači...
Machu Picchu
Machu Picchuol

Nejprve jsme pracně zkomponovali harmonogram a uzlové body cesty. Původní počet 10 duší se Boží selekcí zredukoval na šest „kousků“. Konzultovali jsme s Olgou Vilímkovou (nadační fond Inka), jejíž znalosti Peru jsou rozsáhlé a která nám dala cenné informace a doporučila důležité kontakty. Ukolébáni neuvěřitelnou sebedůležitostí, načteným moudrem, a neotřesitelným programem na čistém, duchovně bílém papíře, jsme vyrazili.

Let společností Iberia byl komplikovanější, neb nejprve jsme se museli vlakem přepravit do Vídně, odtud do Madridu, a pak - do Limy. Cesta vlakem byla plná optimismu. Zprvu nenápadné znamení Boží prozřetelnosti, vyjádřené utrženým pantografem a následující menší zastávkou, jsme si vykládali jako nepodstatnou epizodu. Byl to však první signál bdělým, že i vyjetá cesta po kolejích může rychle skončit.

Laskavá společnost Iberia nás nejen ubytovala „gratis“ ve velmi slušném hotelu, ale i snídaně formou švédských stolů byla zdarma. Některé z nás to tak zaskočilo, že jedli několik chodů a omlouvaje své obžerství slovy „najezme se pořádně, třeba pak už nebude co jíst“, se cpali pátým přes deváté. Musel jsem odejít, protože podobnou scénu jsem zažil ještě za komunistů na párty anglické firmy, a dodnes vidím prasečí hlavy komunistických bossů, chlemtající vše na dosah jejich nenasytných úst.

Rychle jsem se otřepal, ale již mi začalo svítat, že laskavý Otec otvírá sluje našich duší, aby vypustil všechny stíny. V tlaku neznámého prostředí nepomůže žádná „duchovní“ maska, neb, jak říká můj oblíbený citát z knihy Job: „Bude-li mne zkušovati, jako zlato se ukáži“. Než se však dopracujeme k onomu kýženému „zlatu“, ukazujeme mnohem mazlavější substance, než žluťoučký kov.

IQUITOS
Přiletěli jsme o hodinu dříve. Lelkovali jsme nejprve v hale, ale pak jsem šel bloumat ven. Najednou vidím malý skútr, na jehož zadním sedadle sedí Antonio. Zamával na mě, a začal organizovat taxi. Nasedli jsme do aut, a jeli k jeho přátelům, kde jsme byli ubytováni (10 solů za noc, kvalita odpovídá ceně). Jednoduché místnosti s postelí, umyvadlem a wc mísou se staly naším prozatímním domovem, kde jsme složili své batohy a začali dohadovat výpravu do džungle („La Selva“). Původní požadavek byl 600 USD za osobu a den. V něm byla údajně obsažena strava, ubytování, pomocní šamani a program v nativní vesnici (vesnice jež za vládní dotace žije původním „native“ stylem života v džungli). Tuto cenu jsme však nemohli akceptovat. Zdálo se nám, že je šitá na míru americkým turistům/gringům, kteří jsou ochotni vydat i 3300 USD za dvanáct dní „duchovního“ zasvěcení dle El. Jenkinsové, s níž jsem před cestou navázal kontakt.

Antonio si k jednání musel přizvat svého přítele, učitele angličtiny, abychom si lépe rozuměli, protože naše španělština ani Toniho angličtina na tak spletité dohadování nestačila. Konečná dohoda zní 200 USD na osobu a 10 dní. Dopravu a loď si platíme sami. Plácneme si a vyrážíme na obhlídku Iquitos. Velké dobrodružství začíná.

Ráno kolem páté, kdy se automaticky budím a medituji, vnímám modrou energii, která mi promývá šestou čakru. Pak vnímám teplou energii na ramenech a horní části zad a vnímám informaci, že Antonio ladí naše energetická těla. Vnitřním zrakem vidím jeho úsměv a vize mizí.

Při potulkách městem druhého dne si moje dcera Veronika všimne, jak Antonio postupně obchází všechny členy skupiny a energeticky na nich pracuje. Stres z prostředí a postupné vyostřování vzájemných vztahů ve skupině drasticky omezuje energie a nejlépe obnaží naše slabiny. Mám však pocit, že Antonio je skutečným mistrem svého oboru a že je o nás dobře postaráno. Staré heslo „důvěřuj, ale prověřuj“ se mi však neustále a nenápadně připomíná... Uvidíme.

30. 5. 2002 Cesta do Amazonie

Ráno v 8.00 nás Antonio vyzvedne v našem „hotelu“ a na rikšách odjíždíme do přístavu. Tam se nalodíme s Antoniovými přáteli a odjíždíme do Barrero Florida. Základna se ještě buduje a tak vyvěsíme nejprve svoje hamaky a pak okouníme při stavbě chaty. Občas přiložíme i ruku k dílu. Konzumujeme ovoce, malé, neskutečně dobré banány a peckovité ovoce velikosti melounu, kde mi chutná nejen pecka, ale i dužina. Pecka je ovšem nejlepší pečená (chutná jako mandle). Kuchařka Kelly jich na klacku peče hned několik. Zapíjíme je výborným džusem z malého ovoce coccona. Úžasnou delikatesou je také pečený banán.

31. 5. Spánek v džungli
Příprava ayahuasky

Ayahuaska se drtí polínkem na drobná vlákna, kouří se cigarety mapacho a přidává čakruna, případně toe. Někteří šamané prý ayahuasku lisují a její šťávu každé ráno pijí. Vyžaduje to ale naprosté zřeknutí se stravy a umožňuje to získat rozšířené vnímání, neuvěřitelné vědomosti a nepochopitelné schopnosti, jako je cestování vzduchem. Tito šamani vesměs žijí v centru džungle, přibližně 10 dní cesty lodí z Iquitos. Mapachový kouř je potrava duchů, které přitahuje. Trochu mapachového tabáku se také přidává do ayahuasky. Zatímco se ayahuaska vaří, já s Antoniem bloumám džunglí. Ukazuje mi různé rostliny. Téměř každá je léčivá. Okusím například dřeň rostliny vhodné na léčbu astmatu - nechutná vůbec špatně. Roste zde také jakási přírodní antikoncepce. Tato rostlina při změně dávkování prý dokáže zajistit, aby se narodil chlapeček.

31. 5. Večer, první rituál

V 19.30 byl zahájen zpěvem Ikaros a zakuřováním. Pak jsme každý přistupovali k Antoniovi, který s každým provedl individuální rituál podle osobního záměru. Vyvrcholením pak bylo uchopení sklenice s Matkou a rituálním vypitím ayahuasky. Pak jsme v naprosté tmě seděli, pokuřovali mapachové cigarety, abychom nakrmili pomocné duchy a spustili samotný proces. Posvátné opojení bohatě proložené vizemi a telepatickými kontakty s nadvědomím a různými entitami probíhalo až do ranních hodin. Úžasná je vize, kdy sám sebe vnímám zároveň jako Duši, a zároveň jako osobnost. Mohu se prolínat z duše do vozítka/loutky osobnosti a zpět. Vidím zářivě bílou energii (cítím ji jako duši) nad hlavou vedle mě sedící Evy. Protože se na úrovni osobnosti nechce zbavit jakýchsi emočních sraček, s úžasem vnímám, jak se mi protáhne ruka a zasune se ji kamsi do krku. Eva začne zvracet, a já sleduji její duši, jak mi mává a směje se... Opravdu šokující a hodné blázince... Sním, halucinuji, nebo je všechno JINAK?

Dcera Veronika se vypraví kamsi do tmy, a já vnímám její myšlenku, že se musí „vrátit“. Jenomže za džungli považuje chatu a „vrací se“ tedy do džungle. Naštěstí její myšlenku zachytí kuchařka Kelly, a vrátí Veroniku zpět. Ta si sedá ke mně a vibruje smutkem, protože se prociťuje jako Jedno, osamocené v nekonečné Prázdnotě. Znám ten nekonečně hluboký pocit beznadějné samoty, a držím ji za ruku... Svírá mi to srdce.

1. 6. Květinová koupel

Provádí se v malé zátoce potůčku, který teče pod táborem. Všichni zátoce říkáme „Baňa“ (lázeň). Koupel probíhá tak, že se všichni svlékneme donaha, omočíme se vodou, usedneme na klády položené přes potok. Kelly polévá každého směsí vody a květin a Antonio provádí očistný rituál - zakuřováním mapachovými cigarety, postřikování parfémovanou vodou a zpěvem ikaros. Odpoledne bylo zasvěceno individuálnímu léčení. V rámci skupiny se vedou bouřlivé diskuse a vyplavují se emoce z nejzazších hlubin našich duší. Závěrem každé takové bouře bývají i bouřlivá objetí a očišťující slzy. Při jednom Antoniově rituálu začínám vidět jeho pomocné duchy. K mé velké „radosti“ jsem středem zájmu Kelly, posedlé touhou vdát se za bohatého gringa a zabezpečit tak sebe i svou početnou rodinu (a možná celou vesnici, jak později zjišťuji). Tento výborný tip dostala od mých dobře se bavících přátel, kteří jí s chutí sdělili, že jsem volný a jako jediný ze skupiny vhodný pro toto bohulibé spojení. Její zájem ochabne až po mém sdělení, že mám v Praze pět partnerek, a tudíž mám všech žen plné zuby.

Jinak je to ale laskavá bytost, která o nás všechny bez rozdílu s láskou pečuje, ať sedící, ležící, spící, čistící se horními i dolními otvory.

Večer uléhám na zem na plachtu a pod moskytiéru. V noci se budím zimou, sedám si a medituji. Ihned pak i přes zimu usnu. Další probuzení zimou k ránu řeším tak, že si vlezu do spacáku. Zdá se mi úžasný sen. Křičím „jsem šťastný“ a letím v extázi tunelem kamsi vzhůru.

2. 6. Neděle - Meditace v džungli

Pochodujeme do vesnice Santa Maria, která leží na břehu Amazonky. Procházíme plantáže, Peruánci, ovoce, pití třtiny, pochod zpět. Meditace a léčení Evy na silovém místě. V průběhu léčení přichází směrem k nám prase a po jeho boku slepice - zdá se mi to symbolické. Navrhuji, abychom zazpívali u stromů a několik z nás při alikvótním zpěvu vidí vnitřním zrakem oči. Potěší mě, že návod Antonia na meditaci mezi stromy je identický s návodem, který mi přišel již dřív a popsal jej v článku „Země dýchá“ na http://www.spirala.cz . Pak sbíráme magické plody, červeno-černé bobule, které jsou vhodné při meditaci.

3. 6. Vaříme ayahuasku

Tuto várku si uvaříme s pomocí Antonia sami. Jeden po druhém drtíme kořeny Matky, sbíráme čakrunu (obsahuje DMT), aya-umu (lepší napojení na ducha ayahuasky a odpojení myšlení). Skupinový zpěv a zakuřování směsi před vařením. Shacapa - sušená tráva, připomínající metličky, jejichž rytmický zvuk slouží k napojení vědomí na energie ayahuasky, k pozvání ochranných duchů a spolu se zpěvem Ikaros slouží k udržování rovnováhy vědomí. Rituál budu zaznamenávat na minidisk ze kterého chceme převést záznam na CD ROM. Vaření probíhá dobře, šamané (Antonio, Carlito, Rainer), jsou viditelně spokojeni.

Při pití Ajahuasky je nutná absolutní dieta. Pijeme tedy jen vodu s místním ovocem, které chutná trochu jako zázvor. Hlídáme oheň a zakuřujeme směs cigaretami mapacho. V jednu chvíli, kdy sedím u bublajícího kotle se směsí se kolem mihne obrovskou rychlostí stín. Ptám se Antonia, co to je, zda nějaký druh ptáka, ale Antonio si dává prst na ústa. „Je to duch ayahuasky. Když ji vaříš, můžeš ho uvidět, ale mlč o tom“ říká. Ukazuje mi rostlinu toe (brughmansia), která je údajně mnohem silnější než ayahuaska. Stačí deset listů na litr vody, který se vaří jednu hodinu. Směs je nutné pít v noci. (Ke svému překvapení objevím tuto rostlinu v obchodním středisku Hornbach v Praze za 1200,-Kč a je to opravdu krásný, velký exemplář s mnoha květy.)

Mezi vařením Toni používá hlínu z termitiště pro Evu a Olinku - hubnoucí kůra. Směs hlíny, aya-umy, jednoho vejce a dvou banánů jim namaže na bříška a zpívá Ikaros. Důležité však asi spíš bude, aby si děvčata upravila příslušné „chuťové“ programy ve vlastní mysli. V této laboratoři matky přírody máme úžasnou šanci demaskovat síť vzájemně propletených mentálních programů, jichž jsme otroky. Jsou vícevrstvé, vzájemně propojené i podmíněné a je úžasné je stopovat a odhalovat jejich funkce. Tření ve skupině, cizí prostředí a šamanské techniky jsou dokonalým zvětšovacím sklem odhalujícím naše mentální naprogramování. Hry, kterými udržujeme svůj „bezpečný“ svět v chodu jsou pod tímto drobnohledem nesmírně komické. Dnešní rituál není orientován na očistu a tak prožitky nebudou tak hrozivé. Odpojování ega je pro někoho rovnocenné smrti a proto je prožíváno s odporem. Hloubková očista těla může probíhat značně nechutně všemi tělesnými otvory postupně či současně, takže druhého dne všichni odmítali byť jen náznak další kůry. Kupodivu následující den po květinové koupeli do toho šli rázně všichni znovu, uvědomujíce si důležitost tohoto čištění.

Stále více se mi při rituálech objevují hry ega, a jejich vzájemná provázanost. Předchozí lekce s vnímáním podvědomých vzorců byla zřejmě přípravou ke komplexnímu mentálnímu vidění energií v jejich velkolepé nekonečné hře, která se na změněné rovině vnímání jeví občas pitoreskně.

Vize při rituálu obsahovala nejen typické ajahuaskové fraktály, které se zaostřováním vědomí dají studovat dopodrobna, ale také větší zviditelnění hry „loutek“ ega, iluzí - mysli. Vnímal jsem se opět jak z prostoru loutek, tak z prostoru duší, které skrze loutky prostupují do iluze hmoty. Na úrovni loutek jsem vnímal energie šamanů, prostupy ochranných duchů. Viděl jsem, jak se Antonio vymístil z těla při individuelním léčení. Vše spojovala jemná síť života-předivo vibrujících vláken energií. Když jsem vnímal vířící fraktály energií ve tvaru spirál, všimnul jsem si opakujícího se znaku, který připomínal sanskrtské písmeno – snad ÓM.

4. 6. Květinová lázeň

Klasická očistná lázeň, na kterou jsme sbírali květy dopoledne až ve vesnici. Dnes mi odezněl efekt dušení při polévání hlavy. Zřejmě blok z dětství, vzpomněl jsem si, jistě ne náhodou, jak jsem kdysi myl hlavu synovi a rozčiloval se, když se bránil vodě tekoucí mu přes oči. Doufám, že jsem mu tím nezpůsobil podobné trauma.

5. 6. Chůze v džungli
Jsme ve vesnici indiánů Yaké, kteří žijí s podporou státu tak, jako kdysi. Uvažuji o tom, sbírat oblečení pro místní děti a svěřuji se s nápadem Antoniovi, který je jím nadšen. Po odchodu z vesnice se jdeme koupat. Vnímám energii vody jako jemný samet a čistím si srdeční čakru. Po dobrém obědě (mango, banán, rýže) meditujeme s Láďou a Petrem v džungli u stromu, spadne k nám citron, který hned sníme, jako milý dárek. Malý indián, který na nás v džungli narazí se s námi rozdělí o své mango. Bezpodmínečná láska z těchto lidí září do všech stran a je pro nás výzvou a vzorem, abychom se jeden k druhému chovali stejně. Bylo by škoda, aby ji místní lidé zaměnili za sídliště, parkoviště a pochybné civilizační vymoženosti.

Skupina se rozdělila na dvě části - starší ženy a muže, moje dcera Veronika poletovala někde mezi. Podle mého nazírání je to nefunkčností ovládajících prográmků žen v mezních situacích a následující nedostatek energie pro ego. Vytváření strachů, hra na oběť, holčičku a učitelku se rychle střídají, ale po vyznění do prázdna celá hra končí stresem hráček. Známé pravidlo - vadí-li ti něco, hledej to nejprve v sobě, jakoby bylo zapomenuto a zhrzená ega žen hledají viníky všude kolem sebe. Odmítají smíření a sebe nastavují do polohy obětí - tak jak se dlouhé generace žen naučily bránit a ovládat. Skupinové energie jsou obrovskou školou a možností dešifrování a rozkrytí her. Objektivní pohled je však podmíněn pozicí nezúčastněného pozorovatele (být střed), protože rafinovanost ega nezná mezí. Cesta ze začarovaného kruhu se zdá být nemožná, protože smírčí kroky si ego vysvětluje jako potvrzení pitoreskních rolí.

6. 6. Pití ayahuasky III
Dostávám maximální dávku ayahuasky (2 dcl) a pomocný šaman Luis, když to vidí, chce také přidat. Uvědomuji si, že vytváření napětí mezi pomocnými šamany je jeden ze způsobů, jak je Antonio ovládá. Také to, že chce, abych seděl u něj na místě, kde obvykle seděl Luis nebo Carlito není náhoda. Obrovská dávka (zatím jsem pil tak čtvrtinu toho, co mám nyní), znamená raketový nástup. Okamžitě se rozpadám do fraktálů a vířím božskou hrou. Procházím všemi možnými hrami ega, vířím s anděli i čerty. Chvílemi vnímám jako malého čertíka, pšoukajícího na mě páchnoucí kouř i samotného Antonia. Tím vším se občas mihne barvotiskový Ježíš Kristus, který se viditelně pohybuje v jakési jiné rovině. Vše probíhá v šíleném stacattu melodie Ikaros zpívané Antoniem a mé vlastní, do rytmu podupávající nohy. Vnímám svoji vlastní obrovskou chuť a nadšení se vrhnout do těchto her s maximálním možným nasazením. Božská komedie je mi teď ukazována do nejjemnějších rafinovaných detailů a fines. Cítím, že mám zvracet, ale nejde to. „Pusť to!“, zní kouzelná mantra a já cítím, že to je to pravé - propustit vše na čem křečovitě lpíme. Pouštím tedy vše a zvracím z hlubin svých struktur vše, co mě svíralo. Nikdy nezapomenu na nádherný, úsměvný obraz, kdy stařeček se stařenkou kráčejí malebnou krajinou a stařeček se ptá: „Proč tady jdeme již potřetí?“. Směji se při představě, jak se motáme v kole svých vlastních iluzí, dokud nepochopíme a nenaučíme se, co potřebujeme.

Jak letím fraktály, objevuji zvláštní útvar, který vypadá, jako vířící galaxie. Zaostřím své vědomí a uvědomuji si, že je to nástraha. Sexuální prográmek lásky je od naší kuchařky Kelly a jako doplňující informaci vnímám, že jej instaloval Toni. Obejdu ho a jen nahlédnu, co by následovalo. Stal bych se živnou žílou jednoho dítěte, jedné rodiny, či, pokud bych byl výkonný, jedné vesnice. Nemám to Tonimu za zlé - je to hra, služba, jízda naplno. Být ve hře, být hrou, být zároveň pozorovatelem. Úžasné víření pokračuje. „Šlapeme do toho!“, zní prostorem. Radostně vyťukávám nohama rytmus Ikaros. Takt udržuje vibrace v pohybu. Po letech se mi objevuje vize malé holčičky, které nyní žehnají „sudičky“, indiánské šamanky. "Jsem to já?", ptám se. Ukazují mi, že moje poslední inkarnace v Peru byla před 70000 lety. Na tom mi však momentálně vůbec nezáleží. Na čem záleží je jen „radost ze hry“.

Vnímám myšlenky všech zúčastněných - není třeba překladatele. Telepatie funguje na sto procent a je krásné, jak navzájem komunikujeme v absolutní souhře. Zvládnu něco ve vizi a slyším potvrzující smích „ha ha ha ha“, Carlita nebo Antonia. Občas se zviditelní některá iluze natolik, že podlehnu záchvatu smíchu. Ihned se přidávají další a za chvíli se řehtáme všichni. Nakonec se všichni domlouváme, že onen šamanův smích, uvozující naše poznání v nějaké situaci v transu, jsme vnímali všichni synchronně v identických situacích – při jasném poznání, „o co jde“.

Po „kolečku osobního léčení“, kdy opět vidím Antoniovy pomocné duchy, končíme. Vnímám informaci, že pomocní duchové jsou duše mrtvých šamanů, které svému kolegovi v říši živých vehementně pomáhají. Antonio se mi svěřuje, že energii skupiny využívá k vytvoření energetické pyramidy, prostřednictvím které komunikuje s ostatními šamany i ve velmi vzdálených zemích. Na místě, kde obvykle spím sedí šaman Luis a já vnímám telepatickou informaci, kdy se mě ptá „jsem zvědavý, jak mě přesvědčíš, abych odešel“. Stejným způsobem mu odpovídám, že místo nepotřebuji a je mi dobře tam, kde jsem. Uléhám na úzkou lavici a nořím se vědomím do vědomí džungle. Je to úžasný pocit. Tečou mi slzy, když s ní splývám a zjišťuji, že mě již nebodají komáři. Už mi nevadí, neodsuzuji je, jako něco nepříjemného, neodmítám je a oni na mě neútočí. Přestali mi vracet mé vlastní energie odmítání. Naše civilizace bojuje proti hmyzu a jsme překvapeni, když pesticidy neúčinkují. Najednou vnímám informaci, se kterou si nevím momentálně rady - že 5. 3. 2006 dojde k druhému příchodu Ježíše Krista.

Druhý den balíme my i Antonio. Odjezd je smutný. Jdeme dolů k zátoce a nasedáme na loď. Ještě pár fotografií Amazonky a jsme v Iquitos. V přístavu se loučíme s našimi přáteli a odjíždíme na letiště. Jsme tady o dva dny dříve, než jsme si v Čechách naplánovali a tak si za 20 USD měníme termín odletu na dnešek. Máme štěstí. V letadle je místo pro nás pro všechny. V Limě jdeme nejprve na autobusové nádraží a kupujeme si za 40 solů lístky do Trujilla, kam autobus přijíždí ve čtyři hodiny ráno. Na letišti v Limě smlouváme taxi a místo 15 USD platíme 9USD za mikrobus. Chce to ale pořádné divadlo. Taxikáři zkouší maximum, protože gringo je šance, jak získat peníze. Gringo má dost - oni jsou chudí. To je názor Peruánců. Civilizace je neúprosně drtí touhou po věcech, po „štěstí“ vyjádřeném televizorem, autem, pozlátkem. Kvůli ní nechávají drancovat zemi a prales. To jsme viděli na malé příhodě z letiště v Limě, kde pozorujeme dvě exaltované Američanky, ověšené náramky a naušnicemi s krásného, barevného peří. V hale je pojednou zastavují dva civilisté, kteří jim ozdoby zabavují. Jedná se zřejmě o peří vzácných papoušků, které nevědomí domorodci hubí pro pár dolarů, jimiž cizinci platí za svou marnivost. Vyrážíme v 21.45 společností s poetickým názvem „Jižní kříž“ (Cruz del sur). Jedeme třídou Imperial za 40 solů, velmi luxusním autobusem. Před odjezdem Evička spustí paniku kvůli zastávce na čůrání. Přestože je jasné, že v tak luxusním busu je WC, Olinka jí na to skočí a urychleně hledá, kde by si ulevila, i když se jí evidentně nechce. Ostatní z toho mají legraci. Dorážíme ne ve čtyři, ale kolem sedmé ráno. Ihned si kupujeme zpáteční jízdenky a odrážíme nápor neodbytných taxikářů. Jdeme pěšky, ubytování si chceme najít sami a bez taxíků. Na malém náměstí, kam dorazíme po čtvrthodině chůze si zřídíme základnu. Část skupiny hlídá batohy a zbytek jde hledat nocleh. Když se všichni sejdeme a vyhodnocujeme místní nabídku ubytovacích kapacit, rozhodneme se pro levnější variantu. Když však zjistíme, že i přes ujišťování o tom, že v ceně je teplá voda (potřebujeme se nutně osprchovat), teplá voda neteče a pokoj divně páchne, rozhodneme se, že si dopřejeme malý luxus a ubytujeme se v hotelu. Osprchujeme se a převlékneme a vyrážíme na pyramidu slunce a měsíce. Nevíme přesně, kde je stanoviště místní přepravy (jezdí zde soukromé minibusy, i velké autobusy) a tak se vydáme naslepo. Ptáme se místních lidí, až se postupně dostaneme do místa velkého zmatku, kde minibusy a taxíky vysazují a nabírají své cestující. Jakýsi muž v maskáčích s dřevěnou tyčí v ruce nás směruje do boční uličky, odkud prý k pyramidám odjíždí právě autobus. Protože ulička i muž vypadají velmi podivně, vracíme se zpět na původní místo. Tam se nás ujímá sympatická mladá Peruánka, která nás varuje před podvodníky a zloději a ukazuje nám, jak se máme k pyramidám dostat.

Chan Chan

Je sada monumentů z hlíny. Obrovské komplexy se táhnou do nekonečna, téměř až k pobřeží Pacifiku. Mochická kultura, která pravděpodobně komplex vytvořila je zvláštní tím, že údajně pochází z Číny, čemuž by nasvědčovaly symboly z vykopávek. Keramika se sexuálními výjevy ukazuje, že tito dávní obyvatelé Peru nebyli vůbec prudérní, a uměli se otevřeně těšit svoji intenzivně prožívanou sexualitou.

11. 6.

Dnes ještě jdeme na pyramidu Iris, kde si kupuji nějaké pohledy a keramiku Mochica. Pak se skupina rozděluje. S Veronikou odjíždíme do Huachaka k Pacifickému oceánu, ostatní k další hromadě hlíny a do muzea. S Veronikou zjišťujeme, že přímo u oceánu je spousta prázdných hostelů a bylo by úžasné zde bydlet. Padre Pacifico je úžasný a trávíme zde zbytek dne lelkováním. Sedíme sami v restauraci na pobřeží a je nám dobře. Všude tu jde mobil, což je šílené, až na to, že minuta stojí 150,- Kč. Představa globálního světa, kdy si z pláže u Pacifiku z Peru zavoláte domů do Prahy je omračující. Na oceánu plavou rákosové loďky a fičí studený vítr, ale je tu krásně. Sbíráme různé artefakty, samorosty obroušené oceánem, torza mořských ježků a kamínky vibrující energií oceánů. Zaujme mě klepeto kraba, které by mohlo být vzorem bionickým inženýrům, kteří úspěšně kopírují přírodu při konstrukci různých mechanismů. Klepeto je prostě dokonalé. Poleháváme a když se vracíme k zastávce, abychom se vrátili do centra, potkáváme zbytek skupiny, která se nejprve toulala po pyramidách, ale pak také zatoužila uvidět oceán. Společně počkáme na západ slunce a jdeme do centra. Zajdeme si do cukrárny, pak do centra a nakonec na nádraží, odkud odjíždíme. Celá cesta je v pohodě. Spíme a probudíme se až v Limě. Odjedeme k hotelu, kde se opět osprchujeme a vyrážíme na průzkum do ulic. V místní internetové kavárně hledáme informace o hotelu v Cuzcu, protože ten, který jsme dostali od Olinky Vilímkové neplatí. Kontakt nenajdeme, ale alespoň si vyřídím poštu z domova. Pak se s Láďou a Veronikou touláme Limou, až nakonec skončíme v kostelíku zasvěceném Panně Marii. Tam dlouho meditujeme a všichni se shodneme na tom, že energie zde byly velmi silné a jasně citelné.

13. 6. Odlet do Cuzca
Ráno odjedeme na letiště s typickým zmatkem s taxikáři - domluvíte si cenu, ale pak to ještě zkouší. U Gate (brány) na letišti mě to táhne ke dveřím k východu na letištní plochu. Cítím silnou energii ve čtvrté čakře. Pacha Mama mě vítá. Energie velmi intenzivní v kruhu o průměru cca jednoho metru. Intuice mi ukazuje, abych poslal energii ve spirále všem ve skupině a doma. Energii čerpám až do odletu letadla a postupně se na místě střídáme s ostatními členy skupiny a cítíme to stejné.

V Cuzcu nás vítá volební mumraj a protestní stávky. Autobusy ani taxíky na letiště nesmí a tak nás veze zadarmo policie. Hotel Pakchareal je až na kopečku za hlavním náměstím, takže si „šlápneme“. Kyslíkový hlad - Cuzco je v 3500 mnm, je znát dost silně. Ubytujeme se v hotelu a vrátíme se na náměstí, obejdeme je, projdeme i centrální tržiště Mercado a nakonec se rozhodneme dát si oběd v restauraci Govinda hnutí Hare Krišna. Je skvělý. Tam, při zvucích Land of Enchantment (Deuter), pocítím úžasně krásné energie. Začneme je vnímat všichni a cítíme potřebu se držet za ruce. V noci se několikrát probouzím a vnímám, že silně vibruji a že se cosi děje i s ostatními ze skupiny. Jakobychom se přelaďovali, ale to je jen hrubý nástin nepopsatelných pocitů, které mě provází celou noc.

14. 6.

V 10.00 přichází Vlady (jméno Vladimír má od otce, Peruánského komunisty) a dohadujeme výlety: Machu Picchu 110 USD, ledovec 100 USD). Ve 21.00 se s Vladym vypravujeme za queros, kteří přijeli za jeho sestrou, která bude brzy rodit. Projevili ochotu s námi provést meditaci. Jsa poučen, ptám se Vladyho, kolik to bude stát. Odpovídá, že malý příspěvek je dobrovolný.

Po několika minutách chůze vcházíme na nádvoří nenápadného domku, kde se k nám vrhá osm malých postaviček, kteří nás objímají a líbají. Vypadají jako malí trpaslíčci ve svých pončech, čepičkách přes uši a kalhotkách těsně pod kolena. Jsou naboso v pantoflích. Nedokážu si představit, že takto existují v nadmořské výšce přes 5000 metrů. Nasedáme do taxíků a odjíždíme do chrámu Měsíce, kde queros chystají rituál očištění. Sedíme v kruhu, žvýkáme koku a neustále se vzájemně obdarováváme těmi nejlepšími lístky koky. Jsou vždy tři. Následuje pití lehkého alkoholického nápoje, chutí připomínající slivovici. Každý přípitek doprovází pozdrav všem „Salut con Padre“. Pak se shromažďují dárky pro Apuy a Pacha Mamu. Jak tak sedíme v kruhu, upoutá moji pozornost tvář staršího muže. Stačil mi jeden pohled do jeho očí, on na mne také pohlédl a já jsem věděl, že ho odedávna znám, věděl jsem, že to kdysi dávno byl můj učitel, můj mistr. Můj pocit pak potvrdil jeden z queros, když z hromádky dárků, které jsme přinesli, vzal ikonku s obrázkem Panny Marie, kterou jsem přinesl já a podal ji starému muži. Queros postupně každého z nás zavedli do tisícileté jeskyně v nitru chrámu Luny, aby nás jednoho po druhém očistili pomocí zvláštního rituálu. Nakonec se balíčky s dárky pro Apuy a Pacha Mamu spálily - obětina shořela bezezbytku, což byl pro queros důkaz přízně bohů. Nakonec nám každý z nich zahrál na píšťalku a my jsme jim na oplátku zazpívali mantru Michala Burdy „Lásko Bože Lásko“. Moc se jim líbila.

Celé setkání bylo sice úžasné, ale když jsme pak v hotelu dali každý dle své možnosti nějaký ten dolar, ukázalo se, že měli přeci jen jinou, konkrétnější představu. Nakonec dostali za své „duchovní“ služby kolem 3500 Kč. To dohadování nás dost znechutilo, protože jsme Vladymu předem vysvětlili, že nejsme Amíci a naše finanční možnosti jsou poněkud skromnější. Ale pro Peruánce je gringo jako gringo - ten, který má moc peněz. A když mu dojdou, strčí cosi do škvíry ve zdi banky, a ta mu zase dá další...$-)))

Cesta na Machu Picchu probíhá posvátným údolím Urubamby. Tambo Machay – zde se prováděly obřady vody a očisty těla. Velmi silná meditace. Spojení s matkou Zemí je tak silné, že mi tečou slzy.

Dalším bodem cesty je Puca Pukara (Červená pevnost). Nádherný výhled do údolí. Vnímám intuitivně informaci, že energetický výdech je u stromů na levé straně.

Následuje Pisac - dávná pevnost. Vylezeme až na vrcholek hory nad pevností. Na malém návrší nad pevností je úžasná energie a tak s Petrem, Láďou a Veronikou meditujeme. Pak sestoupíme na plošinu k taxíku, kde si dáme svěží citrusovou šťávu lisovanou před našima očima. Svěží přírodní šťávy můžete v Peru dostat všude na ulici. V Pisacu měli dokonce plastové kelímky, jinak pijete všichni z jedné sklenice. Z Pisacu jedeme do Olaytambo, kde je sídlo Inky a odtud zítra v 9:35 pojedeme vlakem na kilometr 104. Odtud půjdeme pěšky do Wiňa Waina, kde přespíme a odtud na Machu Picchu. Jízda vlakem je úžasná. Pohled do údolí řeky Urubamby je fascinujícím kaleidoskopem. Konečně stavíme na kilometru 104 a děvčata vlekoucí těžké batohy hledají nosiče. Za 20 solů (200 Kč) za batoh je nakonec najmou. Eva přemlouvá pokrytecky Verču, ať nejde z batohem, protože prý bych se jí smál. Ale Tigresa (přezdívka, kterou Veronika dostala od šamanů, neboť tygr je její silové zvíře), na ten prográmek neskočila a rozhodla se, že si své břímě ponese sama. Společně si ještě prohlédneme ubytovací chatu starých Inků a pak se rozdělíme. My s Verčou nasazujeme ostré tempo a s batohy na zádech mizíme na obzoru. S občasnými přestávkami rychle pokračujeme. V polovině cesty dostane Verča krizi. Nervózně dupe nohou a nadává: „Měla jsem se na ten batoh vysrat!“. Podávám jí ruku a dávám jí energii jako v džungli při prvním ayahuaskovém rituálu. Vyměníme si batohy - můj je lehčí - a pokračujeme. Děláme jen krátké přestávky, nic nejíme, vodou si pouze vyplachujeme ústa a hlavně nesundáváme batohy ze zad - sedáme si i s nimi na vyvýšené místo.

Na Viňa Wainu dorazíme ve 13.45. Meditujeme, odpočíváme a pak jdeme k turistické základně, kam nosiči právě dopravili batohy našich nemohoucích přátel. Dorazili dvě hodiny po nás (15:30). Obdivné pohledy a pochvala nosičů, jak jsme rychlí, posílí naše lví ega (jsme oba narozeni ve znamení Lva). Ale tentokrát to není na škodu a dodá nám to sílu k dalšímu výstupu na Machu Picchu, který začne zítra ve čtyři ráno, abychom mohli být svědky východu slunce. K epizodě s batohy se mi dostává intuitivního výkladu.

„Cesta je určitým typem zasvěcení a nebyli jsme k ní vybráni náhodou. Svojí svobodnou volbou jsme si sami připravili podmínky. Vaše batohy symbolizují naše životy a jejich váha je úměrná množství veteše, které se ještě musíte zbavit. Vynést svůj život k chrámu Slunce (vstup do areálu Machu Picchu) je výzvou k osobní odvaze. Můžeme to učinit sami nebo své břímě přenášíme na ostatní tím, že v nich vyvoláváme falešný soucit. Tak jim ale odebíráme životní sílu, kterou ovšem jednou budeme muset vrátit i s úroky.“

Ve Wiňa Wayně přespíme, a 18.6.2002 ve 4:00 ráno vstáváme. Ostatní snídají, ale my s Verčou opět vyrážíme sami. Přecpat se snídaní, a pak se nechat litovat, není náš styl... Držíme se skupiny před námi a tak dojdeme až ke „Sluneční bráně“ - vstupu do areálu Machu Picchu. Zde počkáme na ostatní a společně fotografujeme východ slunce. Pak vcházíme do areálu a naše průvodkyně Alisa nás provází jednotlivými částmi. Prohlídku a zasvěcený výklad průvodkyně kalí jen Ladíkův striktně presentovaný požadavek, abychom se na každém místě zastavili, a meditovali. To však není možné, protože je zde velký pohyb turistů a každá skupinka nervózně čeká, až předchozí turisté místo výkladu opustí. Navrhuji, aby si každý meditoval podle svých potřeb a nenutil k tomu všechny členy skupiny; abychom neomezovali ostatní turisty. Nakonec se pak rozptýlíme podle individuálních potřeb a meditujeme si každý po svém. Meditujeme hlavně u obelisku, z něhož kosmická energie přímo čiší.

Alisa stále sleduje postup obětavého Rubidia, který shání jízdenky na vlak 19 a 20.6, kdy je stávka železničářů, a tak jde o závod s časem a štěstí. Rubidio je úspěšný a nakonec zakoupí jízdenky na 17:00 večer.

Když se Rubidio vrátí z výpravy za jízdenkami, vypráví nám o úžasném "Měsíčním chrámu", který je prý "kousek" od Machu. Neváháme ani chvíli a vyrážíme. V polovině cesty odpadá nejprve Eva, pak i Olinka, protože z krátké cesty se vyklube nesmírně náročný výstup po křivolakých cestičkách a žebřících. Nakonec do chrámu dorazíme. Na sluníčku vysušíme nejprve "pot a slzy", a pak si zameditujeme. Rubibio nám vysvětluje účel malých oltáříků v podobě hromádek kamínků. Před cestou do chrámu Peruánci zakódují svá přání/problémy do kamínků, které v chrámu po motlitbě a meditaci odloží. Božstvo, zřejmě jako odměnou za náročný výstup, se pak postará o naplnění "osudu"...;-))

Cesta zpět není o moc snažší, a tak jsem rád, že jsem rád. Desetkrát předražená kola mi chutná jak božská esence. Také jídlo zde koupíte výhradně za astronomické ceny.

Z Machu Pichu se rozhodneme odjet autobusem, abychom stihli vlak. Ve vlaku nás překvapí, že dostaneme zdarma občerstvení jako v letadle. Konečně dorazíme do Ollantaytambo. Zde posedíme s Alisou, občerstvime se a rozloučíme. Vyrazíme hledat autobus, který objednal Rubidio. Vyrážím podél nekonečné fronty malých i velkých autobusů, abych našel ten náš. Nakonec narazím na muže který se vykazuje domluvenými poznávacími znaky a zná i Rubidia. Zavolám tedy ostatní členy skupiny a vyrážíme za mužem, který tvrdí, že autobus je "nedaleko". Olinka s Evou to nesou nelibě, protože musí vláčet své přetížené baťohy a dožadují se, aby autobus přijel pro ně. Tlumočím to řidiči, ale ten nereaguje. Nakonec zjistíme, že to je luxusní autokar, který ovšem parkuje dost daleko od nádraží. Nespokojenost s tím co "dostaneme" ústí u Evy a Olinky další krizí. Hry ega, kdy nutíme okolí, aby se nám za každou cenu přizpůsbilo jsou záludné.

19. 6. středa, volný den
Chci se najíst (jím řasy Alga a tak jeden banán denně) a doprohlédnout si památky v Cuzcu. Vypravíme se s Láďou a Veronikou na Sacsayhuaman. Prochzíme ruiny, meditujeme o balvanech a Láďa nám sděluje svoji vizi, jak dávní Inkové tvarovali balvany pomocí kolektivní mentální energie. Vidíme tři "šamany", jak léčí nějakou Američanku. Navštívíme Švýcarku, která požaduje 100 dolarů za rituál s kaktusem San Pedro. Je z nás nějaká nervózní, a tak odcházíme a cítíme, že o takováto setkání nemáme zájem...

20. 6. ráno jsme s Veronikou vyplaveni. Praskne nám tlaková hadice k přívodu teplé vody a než stačíme zareagovat, zaplaví se pokoj oblaky páry a na podlaze je spousta vody. Vzpomenu si, že se mi právě zdálo, jak divoce argumentuji s přítulkyní, a to mě nutí zamyslet se nad silou myšlenek...

20. 6. Chrám slunce, meditace

Navštívíme katedrálu, kde díky Láďovi najdu vejce sající těžkou energii, jak to popisuje Jenkinsová. Dnes jsme se všichni rozhodli jet domů. Je tu zima, ceny vysoké a prožitky se opakují. Opět mi vytane věta "všude dobře, doma nejlépe".

24. 6. Velkolepá Incká slavnost Intiy Raimy
Je to opravdu velkolepé divadlo, které začíná dopoledne na náměstí, které je známo tím, že se zde stýkají energetické linie z celé oblasti. Slavnost pokračuje v pevnosti Sacsayhuaman. Obrovské davy proudí tak dlouho, až zaplní okolní kopce. Nejprve zkoušíme zakotvit na kopcích kolem, ale je zde doslova hlava na hlavě, tak zkusím použít průkazku Press a ono to vyjde. Sedíme nedaleko pódia zřejmě mezi vysloužilými policisty, ale nikdo si nás nevšimne. Verču nechtěli pustit, ale úsměv na ženu uvaděčku stačil, a jde to.

Odjezd z Cuzca
Již jsme naplněni poznáním až do sytosti. Rekapituluji čerstvě nabyté zkušenosti, a opět si připomínám, že naše krásná zemička je přesně to místo, které miluji nade všechno, a kde je mi nejlépe.

A to je ta krásná země, země Česká, domov můj...
zní mi hlavou příslib domoviny a začínám slzet!

Domůůůůůů!

Nezkrácenou verzi postřehů najdete zde .

Autor: Ota Luňák | sobota 16.6.2007 14:46 | karma článku: 12.85 | přečteno: 1756x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Cestování

Jan Vaverka

Bolívie - 7. díl: Na skok do Bolivijské Amazonie

Sto kilometrů vzdušnou čarou a jste z La Pazu v Amazonii. Ti odvážnější rovnou po silnici smrti. Je to kousek, ale zase takový fofr to není.

29.3.2024 v 8:20 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 82 | Diskuse

Martin Faltýn

Letos jako před rokem - Malajsie a navíc Thajsko

Rok se s rokem shledal a nikdy bych nevěřil, že prakticky po roce se znovu podívám do Malajsie a letos také, prvně v životě, do Thajska. A protože dvakrát do stejné řeky opravdu nevstoupíte, věřte mi - bude o čem psát.

29.3.2024 v 8:08 | Karma článku: 6.50 | Přečteno: 102 | Diskuse

Klára Žejdlová

Italské Velikonoce? V mých vzpomínkách to jsou přátelé, rodina…a obžerství

I když to obžerství bylo prokládané dlouhými procházkami. Aby nám vytrávilo. A abychom nasbírali ingredience pro další vaření...

27.3.2024 v 14:48 | Karma článku: 20.33 | Přečteno: 505 | Diskuse

Miroslav Semecký

Nacházíte ve Španělsku? Používáte aplikaci Telegram? Zpozorněte!

Oblíbená komunikační aplikace ve Španělsku končí. Bude vypnuta (zablokován přístup) v řádu několika následujících hodin. Soudce Národního soudu Santiago Pedraz vydal rozhodnutí, ve kterém nařizuje mob..

23.3.2024 v 17:51 | Karma článku: 17.13 | Přečteno: 585 | Diskuse

Jan Vaverka

Bolívie - 6. díl: Den v La Pazu

La Paz je město jako žádné jiné. Dvoumilionová aglomerace sahající až nad 4000 metrů nad moře, ulice jsou strmé, propojené lanovkami, a kolem obrovská kulturní a sociální diverzita.

22.3.2024 v 8:20 | Karma článku: 16.60 | Přečteno: 237 | Diskuse
Počet článků 24 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 2184

Mimo informačních technologií klasického typu se věnuje paraglidingu, psychologii  a pátrání v multidimenzionálních vrstvách neskonale dokonalého informačního systému zvaného Člověk. Neúnavný propagátor různých způsobů rozšiřování lidského vědomí a sdílení informací. Zakladatel portálu sdílení Vizitkov.cz

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Velikonoce 2024: Na Velký pátek bude otevřeno, v pondělí obchody zavřou

Otevírací doba v obchodech se řídí zákonem, který nařizuje, že obchody s plochou nad 200 čtverečních metrů musí mít...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...